knihovna nejen pro mladé
zeď tepelného výměníku za knihovnou v třinci se stala místem mé první realizace ve veřejném prostoru. byla to zkušenost syrová, nejistá a upřímná. malovala jsem s nadšením – a zároveň s obavou, jestli obstojím před prostorem, který už není jen „můj“.
projekt vznikl ve spolupráci s knihovnou, která sdružuje mladé lidi do klubu a vytváří programy orientované na jejich zájmy. právě oni mi na tabuli psali témata, která jsou pro ně důležitá. na jejich slova jsem reagovala kresbou. hravým, lehce ironickým rukopisem jsem se k nim vizuálně vymezovala, komentovala je a přetvářela do metafor a symbolů.
první realizace pro mě byla školou. touha věci stále upravovat, „vylepšovat“ a posouvat mě nakonec zavedla příliš daleko. přetáhla jsem ji. a pokazila. po letech jsem se do prostoru vrátila – s větším klidem a zkušeností. přihlásila jsem se o nápravu. fotografie zachycují právě tento návrat.
výsledkem je souvisle zaplněná plocha na světlounce šedém podkladu, nesoucí lineární černou malbu a výrazný nápis knihovna nejen pro mladé. prostor je plný – záměrně. nutí diváka zpomalit, zastavit se a hledat orientaci v detailech.
je to nástěnná kresba, která nechce být dekorací. spíše mapou témat, která mladí lidé prožívají. a také připomínkou, že chyba není konec příběhu – jen jeho kapitola.
sviadnovská stezka historií i současností
podchod pod dálnicí směrem na ostravu. místo, kterým se běžně jen prochází. prostor, kde se kroky zrychlují a pohled sklouzává k zemi. rozhodla jsem se jej zpomalit.
bezbariérový podchod ve sviadnově jsem chtěla vymalovat jednoduchými, čitelnými motivy, které by byly srozumitelné každému – dětem, dospělým i starším kolemjdoucím. z původního záměru se postupně stal rozsáhlý projekt, který dnes funguje jako vizuální cesta.
u vstupu vítá galerie obyčejného života – situace známé, každodenní, lidské. uvnitř podchodu se motivy proměňují v historickou a geografickou linku, zachycující minulost obce, její proměny, zajímavosti i drobné příběhy, které by jinak mohly zůstat zapomenuty.
u východu se prostor uzavírá básní petra bezruče sviadnov. slova se zde stávají mostem mezi minulostí a přítomností. není to jen estetický prvek, ale rozloučení. připomínka, že místo má svou paměť i hlas.
tento projekt byl snahou vzdělat i zkrášlit. ale především dát běžnému tranzitnímu prostoru důvod, proč se v něm na chvíli zdržet. proměnit podchod v cestu, která má směr i obsah.
