malonákladové první vydání

je to přesně týden, co mi z bratislavské tiskárny dorazila krabice s padesáti čerstvými výtisky mojí úplně první knihy – dětské knížky holčička a lakosťa. ten okamžik, kdy jsem krabici otevřela, byl směsicí velkého strachu, dojetí a zvláštního vnitřního ticha a napětí, které člověka obklopí, když se mu do dlaní dostane něco, co ještě nedávno existovalo jen v hlavě a v představách.

dnes mám doma posledních osm kusů. a všechny už mají svého budoucího majitele. většinu jsem věnovala nejbližším, protože první vydání je jen jedno a člověk ho zažije jenom jednou. chtěla jsem se o tu radost podělit. a možná i o ten kousek odvahy, který jsem při psaní a finalizaci knihy musela posbírat.

oprášený starý text z šuplíku

před časem jsem si udělala menší archivní výpravu do svých starých rukopisů. procházela jsem zapomenuté složky, nepojmenované dokumenty i různé fragmenty textů, které jsem kdysi začala psát „jen tak“. mezi nimi jsem našla soubor s názvem panenka z modrotisku. už název mě rozesmál – úplně jsem si vybavila, jak jsem si kdysi vysnila hadrovou panenku, která vyrůstá mezi skřítky, má hned tři vyměnitelné tvary hlavičky, neskrývá svou slabost pro česnek a nosí na sobě jemný květovaný modrotisk.

tato panenka byla navíc taková malá poetka – svou drobnou poezii nosila po kapsách a zanechávala ji všude, kde se jen mihla. podle starého textu se z nejasných důvodů ocitla v kufru jednoho diplomata a tím začala její nečekaná cesta do velkého světa. když jsem rukopis znovu četla, připadala mi najednou živá. a právě díky téhle malé literární vykopávce jsem začala znovu psát – tentokrát s větší vervou a zralejším pohledem.

hlavně nepřepálit začátek

každý větší příběh potřebuje čas, aby uzrál. a já jsem potřebovala čas, abych si dovolila psát bez spěchu a zároveň neodkládala sny na „jindy“. říká se, že není dobré „přepálit start“, a tak jsem postupně přibírala další nápady, drobné inspirace a postřehy, až mě přivedly ke kratičkému, ale soustředěnému dětskému příběhu o holčičce a lakosťovi.

výsledkem je drobná, čtyřicetistránková publikace s přebalem – zimní, něžný příběh o tom, jak se ztrácí a znovu nachází radost. doufám, že se mi podařilo mezi řádky nenápadně vložit i to tiché poselství o tom, že radost není samozřejmost. že o ni musíme pečovat, budovat ji a dopřávat jí prostor, aby mohla růst.

malá velká knížka, která je (na chvíli) pryč

ano, je to tak – své první vydání jsem téměř celé rozdala. a nelituji toho. bylo to spontánní, upřímné a vlastně krásně symbolické gesto. teď přemýšlím, jakým směrem se vydat dál. dotisk se jeví jako velmi pravděpodobná varianta, už jen proto, že se stále ozývají lidé, kteří by knížku rádi darovali dalším.

zvažuju malou tiskárnu u jihlavy a přemýšlím, zda by si knížka zasloužila pevnější obálku, šitou vazbu nebo jinou úpravu, která by jí dodala delší život. asi si nechám ještě chvilku na rozmyšlenou. mezitím budu v klidu sbírat reakce, které mi po kouskách přicházejí a hřejí mě svou upřímností i spontánností.

nikdy nedomyslím všechno

úspěch je zvláštní slovo. člověk by čekal, že ho naplní radostí, která vystřelí až ke stropu. a přesto to ve mně vyvolalo spíš úplně jiné emoční proudy. jako by se otevřela skrytá krabička s dávno zasunutou nejistotou. takový specifický druh vnitřního chvění, co člověk spíš tlumí, než aby ho s radostí ukazoval světu.

místo jásání a skákání přes kaluže jsem se tedy spíš učila přijímat nový pocit odpovědnosti a dopřávat sama sobě prostor k tomu, abych se z toho skutečně mohla radovat. protože ano – dokázala jsem to. a přála jsem si to připomenout i sobě. tahle knížka je můj narozeninový dárek – k 32. narozeninám jsem si věnovala svou prvotinu.

a i když ještě nevím, kam mě povede, jedno vím jistě: ten první krok mám za sebou. a to je pro mě obrovská věc.