tereza, dcera zahradníka

narodila jsem se do světa, kde se věci nenechávají jen tak být.

kde se stříhá, přesazuje, okopává, čeká.

jsem dcera zahradníka.

možná proto mám potřebu věci pěstovat. obrazy. nápady. prostor. i sebe samu.

dlouho jsem si myslela, že tvorba je o talentu. o tom, že něco „umíte“. dnes už vím, že je to spíš o trpělivosti. o ochotě vracet se. o schopnosti přiznat si, že jste to přetáhli – a vzít štětec znovu do ruky.

moje první malba ve veřejném prostoru? zeď tepelného výměníku za knihovnou v třinci. nadšení větší než zkušenosti. kreslila jsem, upravovala, dolaďovala… až jsem to pokazila. to je mimochodem dovednost, kterou si člověk osvojí překvapivě rychle. po letech jsem se vrátila a opravila ji. to už je dovednost o něco hlubší.

tvořím ilustrace, které si nehrají na velká gesta. baví mě čisté tvary, organické linie, roztančený rukopis. někdy jsou to abstraktní krajiny pro psycholožku, jindy osm hrníčků v podzimních tónech, které spolu tiše rozmlouvají. občas zátiší, které se snaží zastavit čas, i když ví, že už za chvíli začne měknout.

moje práce často stojí na hraně mezi jemností a lehkým vtipem. mezi estetikou a malým komentářem k věcem, které bereme příliš vážně.

mám ráda, když ilustrace nezůstane jen na obrazovce.

když se například otiskne na plátěnou tašku vyšší gramáže.

když se stane přáním, magnetem nebo předmětem, který s někým skutečně žije.

pod značkou chro-boček si zkouším, jaké to je, když kresba vstoupí do každodennosti. když není jen obrazem, ale věcí.

a pak jsou tu velké stěny. podchod ve sviadnově. beton, který se rozhodl nebýt šedý. historie, geografie, obyčejné životy a na konci báseň petra bezruče. projekt, který začal jako jednoduchý nápad a skončil jako galerie, kterou lidé procházejí cestou do práce.

veřejný prostor je upřímný. neodpustí vám přílišnou manýru. musí být čitelný. musí dýchat. musí fungovat i pro někoho, kdo jde jen s nákupem a nechce přemýšlet nad kompozicí. a to mě baví.

a pak je tu tento web.

stránky, které jsem odkládala téměř stejně dlouho jako některé obrazy. neustálé „ještě to doladím“, „ještě upravím text“, „ještě přehodím odstín“. zahradnické dědictví se někdy projeví i tady – péče je krásná věc, ale občas je potřeba říct: hotovo.

takže tady je.

místo, kde jsou mé ilustrace pohromadě.

kde můžete vidět proces i výsledek.

chyby i návraty.

nejsem jen dcera zahradníka.

ale možná právě proto vím, že dobré věci potřebují čas.

a že i beton může jednou kvést.